Na Vyšehrad se dá vystoupat kvůli výhledu. Zůstat tu ale můžete kvůli příběhům. Nad řekou se potkávají představy o počátcích Prahy, královská minulost i vzpomínky na lidi, kteří žili dole u vody.
Nechte si čas na cestu mezi stromy a zastávky u hradeb. Každé z těchto míst má jiný hlas: někde vypráví pověst, jinde kámen nebo dochované dějiny.
Libuše a město, které teprve přijde
Stačí se opřít o zábradlí nad řekou a nechat pohled sklouznout k protějším kopcům. Právě takové místo si lidová představivost vybrala pro Libušino proroctví. Kněžna v něm spatřila město s budoucí slávou sahající až ke hvězdám.
Poslové se podle pověsti vydali přes řeku a našli člověka opracovávajícího práh. Tam měli založit Prahu. Vyprávění tak spojuje velké dějiny s obyčejnou prací lidských rukou. Půvabný příběh o prahu však není definitivním vysvětlením názvu města.
Libuše vystupuje jako nejmladší z Krokových tří dcer. Kazi rozumí bylinám a léčení, Teta posvátným obřadům, Libuše rozsuzuje spory a nahlíží do budoucnosti. Jejím mužem se stává Přemysl, kterého poslové přivádějí od pluhu ze Stadic. Z jejich spojení pověst odvozuje počátek přemyslovského rodu.
Vyšehrad je s Libuší pevně spojen v české kulturní paměti, nikoli prostřednictvím doloženého životopisu. Starší podání pracují také s Libušínem a přesné místo její věštby určit nelze. Při procházce tedy sledujeme krajinu vyprávění, ne stopy prokázané historické události.
Hrom, posvátné stromy a čertova sázka
Ještě než si představíme zvuk kostelních zvonů, můžeme se na chvíli vrátit do světa slovanských bohů. Perunovi náležely hrom a blesk: síla, která budí strach, ale spolu s deštěm dává zemi vláhu. Právě k této mytologii odkazuje i jméno Perunika.
V literárních obrazech Libušina sídla se objevují posvátné stromy i Perunova stříbrná hlava. Takové motivy dobře vystihují atmosféru bájného dávnověku. Nejsou však archeologickým potvrzením, že na konkrétním vyšehradském místě stávala Perunova svatyně.
Zastávku si zaslouží také Čertův sloup v Karlachových sadech. Tři kamenné kusy tu podpírají jeden druhý a vybízejí k otázce, odkud se vzaly. Pověst zná odpověď: čert měl přinést sloup z Říma dřív, než kněz dokončí mši. Když sázku prohrál, ve vzteku jím mrštil a rozbil ho.
Původ kamenů zůstává předmětem různých výkladů. Jednou z možností je jejich souvislost se starší církevní stavbou. Tajemství jim sluší, ale za bezpečně doloženou pohanskou památku je vydávat nemůžeme.
Šemíkův skok a cena za záchranu
Příběh Horymíra začíná starostí o pole. Za knížete Křesomysla prý těžba stříbra lákala tolik lidí, až zemědělství zůstávalo stranou. Horymír proti tomu vystoupil a spor s horníky přerostl v útoky a odvetu. Nakonec byl odsouzen k smrti.
Na Vyšehradě požádal o poslední jízdu na svém koni. Za zavřenými branami to vypadalo jako nevinné přání. Šemík však nabral rychlost, přenesl se přes hradbu a se svým jezdcem zamířil ze skály k řece.
Podle známé verze překonal Vltavu a donesl Horymíra do bezpečí k Neumětelům. Jezdec se dočkal milosti, kůň už ale následkům svého výkonu neunikl. Pověst tak připomíná především oddanost zvířete, které za svého člověka zaplatilo životem.
Z výšky hradeb působí tento příběh téměř neuvěřitelně — a právě v tom je jeho síla. Nejde o doložený útěk. V nejstarších českých kronikách Šemíka nenajdeme; vyprávění zaznamenal až Václav Hájek z Libočan v 16. století. Ukázat skutečné místo skoku proto nedokážeme.
Co čeká pod skálou a v řece
Vyšehrad má v pověstech i své podzemí. V něm se ukrývá bohatství, které nepatří prvnímu nálezci, ale budoucnosti země. Různá vyprávění zmiňují stříbrného koně, zlatou žabku, kvočnu s dvanácti zlatými vejci nebo českého lva střežícího skálu. Libušin poklad se má vydat lidem teprve v čase největší nouze.
Jiný příběh svěřuje tajemství přímo Vltavě. Libuše do ní nechá uložit zlatou kolébku. Ta se později vynoří pro malého Karla IV., roste spolu s ním a nakonec slouží jako královské lože. Po jeho smrti se vrátí pod hladinu a čeká na dalšího hodného panovníka.
Jméno Libušina lázeň zase patří zbytkům zdiva na skále nad vodou. S kněžnou je propojuje tradice a představivost. Dochovaná stavba ve skutečnosti souvisí s opevněním ze 14. století, tedy s mnohem mladší dobou, než do jaké pověsti kladou Libušin život.
Pod hradbami se pracovalo na řece
Vltava je v legendách hranicí, únikovou cestou i úkrytem. Pro obyvatele Podskalí však představovala také každodenní obživu. Po proudu přicházelo dřevo, na březích se obchodovalo a pracovali tu plavci, rybáři i lidé dalších říčních řemesel.
Název Výtoň připomíná někdejší způsob vybírání cla: z připlavených vorů se oddělovala část klád. Příjem z tohoto poplatku původně náležel vyšehradské kapitule.
Při sestupu na nábřeží si zkuste vedle dnešních lodí představit dlouhé vory. Pohled zdola doplní ten z hradeb: zatímco nahoře se vyprávělo o kněžnách a králích, dole řeka spojovala Prahu s krajinou, která ji zásobovala.
Tam, kde už promlouvají dějiny
Archeologicky doložené přemyslovské hradiště na Vyšehradě vzniklo v 10. století. Pražský hrad je starší. Oblíbená představa, že město historicky začalo právě na Libušině skále, tedy patří do jiného světa než výsledky archeologie.
Velký význam získal Vyšehrad za Vratislava II., pozdějšího prvního českého krále. Roku 1070 tu založil kapitulu svatého Petra a Pavla a podřídil ji přímo papeži. S panovnickým sídlem tak vyrostlo také důležité duchovní centrum. Románskou vrstvu místa dodnes připomíná rotunda svatého Martina.
Karel IV. se k Vyšehradu hlásil jako dědic Přemyslovců po své matce Elišce. V předvečer korunovace roku 1347 navštívil místo spojené s památkou Přemysla Oráče. Lýkové střevíce a mošna, které mu tradice připisovala, měly budoucímu králi připomenout prostý původ bájného zakladatele rodu.
Za Karla se Vyšehrad přestavoval a jeho opevnění se propojilo s Novým Městem. Dnešní mohutné pevnostní hradby však pocházejí z velké části až z barokní přeměny areálu. Na jedné procházce tak míjíte několik rozdílných staletí.
Procházka, při které mají příběhy své místo
Z okolí Peruniky zamiřte vzhůru na Vyšehrad a začněte u rotundy svatého Martina. Odtud pokračujte do Karlachových sadů k Čertovu sloupu a pak k bazilice svatého Petra a Pavla.
Poslední část si nechte pro vyhlídky nad Vltavou. Všimněte si skály, pozůstatků Libušiny lázně i řeky, která tu propojuje tolik vyprávění. Na cestu zpátky můžete sejít k nábřeží a projít se podél vody.
Pověsti není třeba zaměňovat za kroniku, aby měly svou hodnotu. Dávají známým místům další rozměr: kámen se promění v hádanku, řeka v nositelku tajemství a pohled z hradeb v pozvánku k příběhu.
ZPÁTKY POD VYŠEHRAD
Váš pražský příběh může začít tady.
Po procházce se vraťte do Peruniky v Neklanově ulici. Podívejte se na apartmán a naplánujte si svůj pobyt.